Telefon zazvonil časně ráno. Markéta, ještě pořádně nevyspalá, zaslechla v telefonu chraplavý, nervózní hlas Pavla:
“Markéto… Já… Potřebuju ti něco říct…” Odmlčel se, jako by hledal správná slova. “Všechno jsem to promyslel… Nejsem připravený. Chápeš? Nejsem připravený se vzít. Ztratil jsem se v tom. Ani sám nevím, co k tobě teď cítím.”
Markéta ztuhla. Srdce jí bušilo v uších. Vypravila ze sebe:
“To myslíš vážně? Týden před svatbou?”
“Žádná svatba nebude,” ukončil to rozhodně, jako by to předtím trénoval.
“Co?!” vydechla.
“Chci začít nový život. Kariéra, cíle. A ty… ty si ještě štěstí najdeš. Zasloužíš si někoho lepšího.”
Cvak. Položil sluchátko.
Markéta seděla bez pohybu. Pak vstala, jako ve snu, došla ke skříni, vytáhla láhev koňaku. Pila ze sklenice. Bez svačiny. Bez chuti. Bez myšlenek.
A potom… vykřikla tak, že se zdálo, že stěny bolestí couvly.
Jejich příběh trval čtyři roky. Zdálo se, že je to láska. Opravdová. Náhodné setkání – Markéta přinesla notebook do opravny, Pavel ho spravoval. Když ho vracel, poprosil o číslo. Po pár dnech ji pozval na rande. Ona souhlasila. A vše se rozjelo.
Po půl roce jí řekl: chce odjet do zahraničí. Prý tam je víc příležitostí.
“Pojedeš se mnou?” zeptal se tenkrát, skoro nevěříc, že by souhlasila.
A ona jela.
Nechala za sebou všechno – práci, přátele, rodinu. Protože milovala. Protože věřila. Protože on pro ni znamenal všechno.
Odjel první, aby se “zabydlel”. Vyzvedl ji na letišti – bez květin, bez úsměvu, bez jiskry v očích.
“Ty se neraduješ?” zeptala se tiše.
“Jo, jen jsem unavený. Starosti.”
Dovezl ji ne do bytu, ale do kampusu, do pokoje odděleného závěsem.
“Já myslela, že sis zařídil bydlení…”
“Nejprve ano,” zamumlal. “Pak došly peníze. Nemůžu najít práci.”
Markéta ho objala. Řekla: prolomíme to. A šla pracovat. Ne ve svém oboru, ale tam, kde ji vzali. Uklízela, myla, venčila psy. Přivydělávala si, kde se dalo.
A jemu našla místo. Promluvila si se zákazníkem, přemluvila ho. Pavel dostal šanci.
Postupně se vzpamatovali. Sehnali si bydlení. Snili o budoucnosti. Přemýšleli o rodině.
Ale Pavel nikde dlouho nevydržel. Vyhodili ho rychle. Markéta táhla vše sama. Zase kolej, zase hledání. Ona – pracovala. On – hledal sám sebe.
“Pavle, už dost!” jednou nevydržela Markéta. “Už skoro dva roky žijeme jako tuláci. Doma jsme měli život. Tady – přežíváme. Pojďme zpátky.”
Mlčel. Pak přikývl. Za měsíc byli doma.
Markéta se vrátila do původní práce. Vzali ji s radostí. Pavla přijali na zkoušku, na doporučení. Prošel. Radoval se jako kluk.
Za pár týdnů navrhl: podáme přihlášku na matriku?
Markéta zářila. Chystali se na svatbu. Bydlela u rodičů. O společném bydlení před svatbou ani řeč nebyla.
“Mí rodiče jsou proti nesezdanému soužití,” vysvětlovala.
“A jak to, že jsi se mnou odjela do ciziny?” usmál se.
“Řekla jsem, že letím za kamarádkou. Neřekla jsem pravdu.”
Smál se. Ona snila.
Ale brzy ho pohltil další projekt. Dva týdny nevolal. Nepsal. A pak si uvědomil – nestýská se mu.
“Vždyť jsem se chtěl oženit…” pomyslel si. “Ale proč? Navždy? Opravdu to chci?”
Rozhodl se. Zavolal.
Po tom ránu si Markéta vzala neschopenku. Ležela týden v posteli. Plakala. Nejela. Nebyla.
A pak přišel vztek.
“Takže se ztratil? Nerozumí svým pocitům?” šeptala do prázdna. “A co já? Já, co za ním letěla do ciziny? Co pracovala za dva? Ani se neodvážil říct to do očí. Po telefonu. Zbabělec.”
Nejdřív bolest. Pak – odhodlání.
“A díky bohu!” opakovala si. “Ne já odešla od něj – on ode mě. A je to ještě lepší! Ženich utekl? Ne já jsem ztratila, on ztratil! Teď vím: já jsem pro sebe důležitější. Už žádné oběti. Jen kupředu. Jen já.”
Vyšla ven. Město kvetlo. Jaro zpívalo na každém kroku. Markéta šla – a poprvé po dlouhé době se usmívala. Slunce svítilo jen pro ni.
Ano, ještě dlouho přicházely vzpomínky. Slzy. Otázky bez odpovědí. Ale nevolala. Nenutila ho. Nežádala ho o nic.
“Už dost,” opakovala. “Byl to lekce. Děkuji za ni. Jsem silnější. Jsem krásná, chytrá, mám před sebou všechno. Stačí jít. Bez ohlížení.”
Za pár měsíců posbírala všechny dárky, fotky, drobnosti, které ji připomínaly jeho. Sbalila je do krabice. Vynesla ke kontejneru.
“Je čas uklidit,” řekla s úsměvem matce.
A Pavel?
Prostě… žije. Říkají, že zase hledá práci.