Víkend. Jela jsem s naší psicí do veterinární kliniky na očkování. Čekala jsem ve frontě. Všimla jsem si staršího muže, trochu ošuntělého, ale upraveného. Vypadal povědomě. Pozorněji jsem se podívala – byl to soused, Josef Novák. Starý muž nervózně pobíhal a volal lékaře. Přistoupila jsem blíž.
„Co se stalo?“
„Srazili psa, našel jsem ho přímo na silnici. Potřebuje urgentně operaci.“
„Strejdo, máte dost peněz?“
„Nevím, holka.“
Novák začal vyhrabávat kapsy. Sesbíral asi 900 korun. Rozjasnil se.
„To by mohlo stačit. Mám to z brigády, náhodou se našlo.“
Pes, vypadající jako chrt, žalostně kňučel. Povzdechla jsem si. Podle toho psa – zlomená noha, to bude stát nejmíň 10 tisíc. Dobře oblečený muž s drahým servalem v náručí se na nás otočil.
„Holka, no přece bych tu potvoru nenechal, že?“ povzdechl si Novák. „Řvalo to na silnici. A lidi jen jezdili dál, spěchali. A tady živá duše trpí. Zavolal jsem manželce, Boženě, ona má ještě nějakých 300 korun, přinese to, pro jistotu.“
Muž se servalem mě odtáhl stranou.
„Znáte ho?“
„Bydlí vedle. Měl třínožku, ovčáka. Dožil se patnácti, taky ho jako sraženého našel. Pánové se ho zřekli.“
„Chápu,“ odpověděl muž a došel k recepci.
„Zavolejte chirurga a vezměte toho dědu s tím psem. Udělejte účet, já zaplatím, ale od něj vezměte ty jeho peníze. Jen mu neříkejte, kolik to stojí.“
Přivolali chirurga. Účet vyšel na 17 tisíc. 900 korun dal Novák, zbytek zaplatil muž se servalem – Karel Dvořák. Nechala jsem psa naočkovat a šla domů. Novák čekal před operačním sálem. Trvalo to chvíli, ale ten chrt pak začal pobíhat poblíž nás, s Novákem nebo jeho ženou Boženou. Trochu kulhal.
„Dobrý den, Josefe Nováku.“
„Ahoj, holka.“
„Vidím, že pes vám zůstal.“
„Jo, syn našel páníčky. Ale řekli, že na výstavy už se nehodí. Že ho nechtějí. No nic, uživíme se. Syn mu koupil granule, speciální, a vitamíny. A já si našel přivýdělek, dělám vrátného. Platí 12 tisíc. To stačí. Říkají mu Brok.“
Za dva měsíce mě zavedl osud znovu do stejné kliniky. Starý kocour Mates onemocněl. Čekali jsme ve frontě. A ejhle – objevil se Novák. V náručí držel kotě, hrozné na pohled, pořežané a od oleje. Nervózně seděl, vybíral z kapes drobné. Bylo vidět, že mu to nestačí. Rozčiloval se.
„Vzal jsem ho mladým holkám. Zrůdy prokleté, řezali ho, polili olejem. To je ale hnus.“
„Jen aby sem zase nepřišel ten se servalem,“ napadlo mě.
Dveře se otevřely a vešel Karel Dvořák se svým Archibaldem. Upřel pohled na Nováka, který přepočítával halíře. Z kotěte kapala krev a olej.
„To je ale karma!“ zvolal Karel Dvořák a zamířil k recepci.
„Vezměte dědu s tím kotětem, já zaplatím,“ řekl.
Kotě odnesli na operaci, Matese na prohlídku, a Karel Dvořák zaplatil, koupil, co bylo třeba, a odešel. Kotě si Novák nechal, pojmenoval ho Míša.
Jaro. Šla jsem nakoupit antiparazitika pro naše mazlíčky. Vešli jsme dovnitř a narazili na Karla Dvořáka. Pozdravili jsme se.
„Nováka s nějakým zvířátkem tu dnes chybí,“ zasmál se Karel.
„Hned přijde,“ usmála jsem se.
Dveře se otevřely. Vešel Novák, něco zabalené v bundě. A s ním manželka Božena.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se.
„Tady Boženka zachránila ptáka před kočkama. Trochu ho potrhali. Ale jinak je to dobrý pták,“ řekl Novák a z bundy vytáhl papouška ara.
Sedla jsem si. Karel Dvořák začal hrabat v peněžence.
„Ten papoušek je určitě ochočený,“ poznamenala jsem. „Má nejspíš jméno. Třeba Karel?“
Papoušek zvedl rozcuchanou hlavu, podíval se na mě a zakřičel: „Karma! Karma!“
„Karma,“ povzdechl si Karel Dvořák, vytáhl peněženku a šel k recepci. Novák se podrbal na hlavě a spokojeně se usmál. „Takže když něco najdu, můžu sem chodit, tady to vyjde levněji…“
Karel Dvořák se rozhodl kliniku neopustit a nechal tam svou vizitku. „Když přijde ten děda, Josef Novák, s nějakým zvířetem, volejte mi. Všechno zaplatím.“
Neutekl by tomu. Karma.