Václav si zavazoval tkaničky u bot v předsíni, náladu měl mizernou, s manželkou se ráno pohádali. Alena stála opřená o futra dveří, zkřížené ruce na hrudi, oči rudé od pláče, únava a vrásky na tváři byly viditelnější, přitom jí bylo teprve 38 – žádná stařena.
Cítil její pohled na sobě, Václav si sedl na sedátko, opřel lokty o kolena, nechal ruce volně viset a upřel prázdný, unavený pohled na zeď před sebou.
“Aleno, já tohle už nezvládám, chápeš?” promluvil chraplavě. “Jsem unavenej z tvých nemocnic, léčebných kúr, lékárniček v lednici, v koupelně, na nočním stolku. Prostě to nejde! Proč se trápíš a trápíš mě?”
“Vašku, prosím, naposledy. Myslíš, že je pro mě lehký pokaždý doufat, slyšet tlukot srdce, a pak se z toho vzpamatovávat po těch strašných slovech: utichlo, nepřijalo se a tak dál?”
“Aleno, přestaňme, už děti prostě nebudou! Tisíce párů bez nich žije a nikdo neumírá.”
“Vašku, prosím!” Alena začala klouzat po futrech zády dolů, jako by byla připravená kleknout si přímo tady.
Václav vyskočil, chytil ji za ramena, zvedl a pevně ji objal. Oba neby mlaďoši, ale ani staříci, aby se takhle trápili – jemu bylo teprě 46, vypadal skvěle na svůj věk, udržovaný, hladce oholená tvář s modrým nádechem, široká brada, husté vlasy s prošedivělými prameny.
“Dobře, dobře, zajedu dneska do kliniky, nechám tam vzorek,” hladil ji po zádech, Alena se v jeho sevření lehce třásla. “Přestaň, nesmíš být ve stresu, musíš být silná. Co kdybychom počkali, aspoň pul roku?” lehce se odtáhl a podíval se jí do uplakané tváře.
“Ne, musí to být teď, doktor řekl…”
“Oni vždycky něco řeknou,” nervózně ji odstrčil Václav, přehodil si koženou brašnu přes rameno a chystal se vyjít, “pořád to samý, pořád to samý, výsledek je vždycky stejnej.”
“Vašku!” zavolala za ním Alena, manžel už mačkal tlačítko výtahu v chodbě.
“Zajedu, slibuju.”
Alena se trochu uklidnila, utřela slzy, vzala si dávku léků předepsaných doktory – vitamíny, hormony. Začala se chystat na pochůzky, na kliniku měla jít odpoledne. Bylo to už desáté IVF, Alena nevzdávala naději, slyšela a viděla v poradně i na lůžkovém oddělení ženy, které prodělaly i dvacet pokusů a nakonec otěhotněly, porodily v 46, v 48, a jí bylo teprve 38.
Manžel slib dodržel, zajel na kliniku a večer zase odletěl na služební cestu. Alena se před kamarádkami i před sotva známými ženami v gynekologii často vtipkovala, že manžel přijíždí jen “odevzdat materiál”, zbytek času pracuje. Takhle žili už skoro deset let. On uspěl, dokázal mnoho, Alena byla vždy jeho zázemím, věřila v něj, i když potřetí krachoval a seděli v dluzích v pronajatém bytě. Půjčovala si pro něj peníze od přátel i rodiny, prosila matku, poslouchala ponižující tirády na adresu lehkomyslného Václava, ale půjčovala si a brala, bez ohledu na sebe.
Vše vrátili, splatili účty, když se mu konečně začalo dařit. Dosáhl svého. Teď stáli pevně na nohách – velký byt v centru, stavěli chalupu v čisté přírodě, patnáct minut od městského shonu. Oba měli spolehlivá auta, jezdili do zahraničí minimálně dvakrát ročně. Ale ona neuspěla jako matka, Alena celé své zdraví, celou sebe věnovala manželovi, a teď chtěla jen jedno – dítě.
Léta pracovala jako recepční v kosmetickém salonu, žádné velké ambice neměla, žila pro rodinu a manžela. Dodnes pracovala ve stejném studiu, znala všechny klientky už roky, práce ji bavila.
Alena podstoupila známý postup, teď už jen čekala a dodržovala všechna doporučení. Manžel volal často ze služebky, ptal se na její zdraví.
“Álo, nezajet na víkend do Karlových Varů?” nadšeně se ptal po telefonu večer po práci.
“Jaký Vary, Vašku, je listopad, co tam budem dělat?”
“Jsou tam skvělý hotely s perfektním zázemím, s vyhřívanými bazény na střeše. Utečme, odpočineme si, tobě by prospělo rozptýlení, mám za sebou úspěšnou smlouvu, byl jsem z toho vystresovanej.”
“Ale já mám práci.”
“Kašli na ni, už ti to říkám mockrát – nech toho.”
“Vašku, mě to baví. Nemůžu na dlouho, máme Lídu na neschopence.”
“Neříkám na dlouho, na víkend! Zítra přiletím odpoledne, věci do kufru a jedeme. V pondělí ráno můžeš bejt ve městě, mimochodem, já taky musim.”
Ty dva dny si skvěle odpočinuli, Václav se radoval ze svého úspěchu, neustále manželce vyprávěl, jak obešel tři konkurenty, jak profesionálně vedl jednání.
“Další tři měsíce žádný služebky,” objímal ženu v útulném třípokojovém luxusním apartmánu, na pohodlné pohovce před obřím televizorem.
“Jsem tak šťastná,” tulila se k němu Alena, “tolik jsme spolu prožili.”
“To všechno je za námi,” hladil ji po zádech, po nadýchaném županu, “všechno bude dobrý, máme se ještě na co těšit. Co myslíš, vyjde to tentokrát?”
Václav pokrčil rameny, milionrát si přáli, bál se dávat naději sobě i jí, viděl, jak jí bylo po každém neúspěchu.
Vrátili se skutečně jako noví, zamilovaní, Alena měla plánovanou kontrolu na klinice, práci, Václav svou oblíbenou firmu. Za týden se zase chystal na cestu.
“Promiň, sliboval jsem, ale tak to dopadlo, musím letět.”
Znovu mu sbalila a uložila věci do kufru, přesně, jak měl rád. Manželka ho už dlouho neprovázela na letiště, ani nevítala, pokud sám nepožádAlena pohladila svou dcerku po tváři a v očích jí zářilo štěstí, které už nikdo a nic nemohlo vzít.
