„Propusťte Davida!“ – prostě jsem jen přikývla…
„Kam to zase odcházíš?“ zeptala se Jana tlumeně, zatímco pozorovala, jak si muž přehazuje přes rameno čistou košili.
„S klukama jsme se domluvili. Na pivo, pokecat,“ odvětil David, aniž by na ni pohlédl.
„A se mnou sis někdy udělal čas?“ Pokusila se usmát, ale vyšlo to hořce.
„Vždyť ty jsi pořád v práci! Jak jsem měl vědět, že dnes vyrazíš dřív?“
Otázka na první pohled rozumná. Jenže těch rozumných výmluv už bylo příliš. A Jana byla unavená. Unavená z toho, že vždycky chápe, odpouští a platí.
Kdysi si myslela, že našla toho pravého. David byl pozorný, skromný, o něco mladší – ale na věku přece nezáleží, když jsou duše blízko. Seznámily je maminky z kroužku, měli svatbu, žili si v jejím prostorném bytě. On pracoval… jakž takž. Ale jí to stačilo. Pro oba.
První varování přišlo po roce. Měl poměr. Pak druhý, třetí. Omluvy, slzy, sliby. A za tím vším – nákupy. Herní konzole, nový počítač, telefon… A teď auto.
„Janičko, vždyť to bude praktické! Budu tě vozit z práce, děti do školky…“ snil David.
„Napřed se aspoň objevuj doma,“ odsekla. Ale zvyk odpouštět byl silnější.
A pak přišel ten jeden telefon. Nedělní ráno.
„Haló, propusťte Davida!“ ozval se hlas mladé dívky.
„Promiňte, kdo volá?“
„My se máme rádi! A vy… vy jen překážíte!“
Jana mlčky naslouchala.
„Jste si jistá, že vaše láska stojí víc než peníze?“ zeptala se nakonec.
„Samozřejmě!“
„Tak to uvidíme.“
„Co tím myslíte?“
„Vezměte si ho. Nadobro.“
Položila sluchátko a klidně sbalila jeho věci do kufru.
Za deset minut se David vrátil. Zastavil se ve dveřích, zíral na kufr.
„Jdeme… někam?“
„Ty ano. Kamkoli chceš.“
„Jak to myslíš?“
„Doslova. Rozvádíme se.“
„Kvůli nějaké blázince? To byl jen vtip, Jano! Vždyť jsme chtěli rodinu! Auto!“
„Ano. Teď si to auto koupím sama. Udělám si řidičák. A dítě – taky bez tebe, když budu chtít. Díky za motivaci.“
Snažil se hádat. Přemlouvat. Manipulovat. Ale Jana zůstala klidná.
O rok později vystoupila ze svého nového auta na parkovišti obchodního centra. Řidičák, sebejistý pohled, lehký úsměv. A nové šaty, které tolik obdivoval její současný partner – dospělý, spolehlivý, bez nároků.
Když v dálce uviděla Davida, na chvíli se zarazila.
„Koupila sis tu modelku? Ale… já chtěl černou.“
„A já červenou. Tak jsem si ji koupila.“
Odešla dál, nechala ho stát ve stínu. Bez slov. Bez lítosti. Bez něj.