Po deseti letech manželství odešla k jinému. A o rok později stála na mém prahu — těhotná a zničená…
Svoji ženu, Janu, jsem potkal skoro před dvanácti lety. Tehdy jsem ještě studoval na stavební fakultě v Brně a bydlel na koleji. Jana právě přijela z malého městečka na Vysočině — vystrašená, osamělá, cizí v tom hlučném světě. Nesblížili jsme se hned. Zpočátku jsem si jí ani nevšiml, byla příliš uzavřená. Sedávala s knihami a moc s nikým nemluvila.
Čas však udělal své. Po pár měsících jsme se začali bavit, nejdříve opatrně, později jsme každý večer nedokázali skončit. Sdílela své starosti, já své plány do budoucna. Brzy nás přestěhovali do rodinného pokoje — vedoucí koleje vyšla vstříc, viděla, že to myslíme vážně. Tak začal náš společný život.
Vždycky jsem věděl, co chci. Chtěl jsem být spolehlivým mužem, pánem domu, který nejen staví zdi, ale také v nich udržuje teplo. Hned jsem Janě řekl: „Nebudeš muset pracovat. Žena by se měla starat o domácnost a děti. A když chlap neuživí rodinu, není to chlap.“ Nehádala se. Vařila, uklízela, čekala na mě z práce, byli jsme opravdoví.
Postupně jsem se vypracoval. Nastoupil jsem do stavební firmy, vypracoval se na vedoucího a později si založil vlastní. Koupil jsme dům na předměstí, dvě auta — pro mě a pro Janu. Žili jsme, jak jsme si přáli. Jen jedno se nám nedařilo — děti. Roky plynuly, ale v domě bylo ticho. Oběhali jsme desítky lékařů, utráceli peníze, podstupovali vyšetření, ale nic se nezměnilo. Snažil jsem se nedávat najevo, jak mě to bolí. Ona také mlčela, i když v jejích očích byla prázdnota. Nakonec jsme to vzdali. Řekli jsme si: jestli osud nedá, není čas.
A pak se všechno zhroutilo. Bez varování. Bez šance pochopit, co se děje.
Vrátil jsem se domů o půl hodiny dřív — chtěl jsem se vyhnout zácpě. Na dvoře nestálo Janino auto, brána byla dokořán. Zvláštní. Počkal jsem. Večer se vlekl nekonečně. A pak… SMS z neznámého čísla:
„Promiň. Už nemůžu žít ve lži. Mám jiného. Vrací se domů a já jedu s ním. Podvedla jsem tě, ale možná mi jednou odpustíš…“
Vypadl jsem z reality. Svět se rozpadl jako omítka na staré zdi. Seděl jsem na podlaze v tichu, v domě, který jsem stavěl pro dva, teď sám. Jen můj kamarád z práce mě vytáhl z té temnoty. Podržel mě, nedovolil mi propít se nebo zmizet nikam.
Čas plynul. Začal jsem zase dýchat. Uviděl jsem Janu na fotce na sociálních sítích — na pozadí nějakých hor. Bylo jasné: žila někde na Šumavě. A nešlo ji vymazat z hlavy. Všechno v domě mi ji připomínalo. Modlil jsem se, aby se vrátila. A vesmír slyšel.
Přesně o rok později někdo zazvonil u dveří. Otevřel jsem… a málem jsem padl. Na prahu stála ona. Vyhublá, s bolestí v očích, v šatech špinavých a potrhaných. A s břichem. Velkým. Byla v posledních měsících těhotenství.
Jana klekla, plakala a prosila o odpuštění. Ten její milenec ji vyhodil. Podváděla ho, on ji opustil. Neměla nic: ani peníze, ani domov, ani naději. A především — nikoho, kdo by ji takovou přijal. Jen já.
Můžete mě odsoudit. Můžete říct, že jsem blázen, že jsem měl dveře před ní zavřít. Ale víte co? Nedokázal jsem to. Protože celou tu dobu jsem ji pořád miloval. Protože i přes tu bolest jsem ji chtěl zase vidět vedle sebe. Protože věděl jsem — všichni chybují. A když jí neodpustím, ztratím i to poslední, co ve mně zbylo.
Uteklo pár let. Teď máme syna — toho, kterého jsme podle mě nikdy mít neměli. Miluju ho jako vlastního, protože je můj — přijetím, volbou, láskou. A Janu miluju taky — i když ta bolest v srdci zůstala navždy jizvou.
Nikdy jsem ji nevyčetl. Nepřipomněl. Protože skutečná volba je, když miluješ ne proto, ale navzdory všemu.
