Manžel odletěl k moři hned po mém porodu. A já zůstala sama – s bolestí, únavou a miminkem v náručí.
My a Antonín – mladá rodina. Vzali jsme se před rokem, na vlně prvního zamilování, naivních snů a naprosté jistoty, že všechno zvládneme. Mě bylo sotva devatenáct, jemu jednadvacet. Žili jsme, jak se dalo – v pronajatém bytě v Brně, šetřili na kočárek a dupačky, odpočítávali dny do porodu a věřili, že příchod dítěte nás stmelí, sblíží, posílí. Jenže všechno dopadlo jinak.
Před týdnem jsem porodila. Maličký, svraštělý, teplý uzlíček, který mi hned naplnil život bezesnými nocemi, strachy, umělým mlékem a dětským křikem. Vrátila jsem se domů se synem v náručí, všechno mě bolelo, nemohla jsem pořádně sedět, nohy se podlamovaly, tělo se třáslo. A druhý den mi manžel klidně oznámil:
„Zítra odlétám do Turecka.“
Nejdřív jsem nechápala. Podívala jsem se na něj a zeptala se:
„Kam odlétáš?“
„No, dovolená za hubičku, Honza z práce na to kápl. Skoro zadarmo, to se musí vzít. Celý rok se dřu jako kůň, potřebuju aspoň trochu sluníčka. Vy s prckem stejně nic neděláte, odpočinete si beze mě.“
Řekl to tak obyčejně, jako by šlo o cestu do večerky. A já tam stála, houpala dítě, v poporodním prádle a s očima plnýma beznaděje. Ani jsem nestihla pochopit, že to už má dávno rozhodnuté. Nezeptal se, neporadil se, prostě mě postavil před hotovou věc.
„A co my…?“ zeptala jsem se tehdy.
„No vždyť vy stejně jen spíte a jíte. Budu tam týden, max deset dní. Odpočinu si a vrátím se. Neboj, ty to zvládneš.“
Ta slova pálila. Nevěděla jsem, jak mu vysvětlit, že nezvládám. Že každou vteřinu bojuju se strachem – co když nedýchá, co když má horečku, co když dělám něco špatně. Že se bojím probouzet do ticha a bojím se usínat, protože už nemám sílu, ale spánek stejně nepřichází. Že bych si jen přála, aby mi někdo podal skleničku vody. Zeptal se: „Jak se máš?“ Obejmul mě.
Ale on odletěl. Posílal fotky z pláže: támhle leží s koktejlem, támhle je moře, támhle palmy. Ani slovo o synovi. Ani jednou se nezeptal: jak se máš, co potřebuješ?
Plakala jsem. Potichu, abych neprobudila dítě. Máma mi řekla:
„Raduj se, že je tam. Můj se tváho porodu ožral do němoty. Lepší tam než tady opilý.“
Kamarádka to myslela dobře:
„Ty jsi alespoň nebyla sama z porodnice. Mě nevyzvedl vůbec nikdo. Jela jsem domů sama s taškama a křiklounem. Ty na tom ještě nejseš špatně.“
Ale mně se od těch slov neulevilo. Necítila jsem se šťastná. Cítila jsem se zrazená. Nepotřebovala jsem dovolenou, ani fotky od moře. Potřebovala jsem jeho rameno. Jeho ruku. Jeho zájem.
A možná jednou odpustím. Ale jestli zapomenu… to asi ne. Protože v tu nejzranitelnější, nejtěžší a nejděsivější chvíli mého života jsem zůstala sama. A on si to vybral.