Na nové bílé kuchyni, v dokonalém bytě s panoramatickými okny v jedenáctém patře, Jakub pomalu popíjel vonící kávu z drahého šálku. Měl na sobě čerstvě vyžehlený oblek, vlasy upravené, tvář klidná a sebejistá. Zvykl si na tento život — reprezentativní, bez chyb, bez připomínek minulosti. Najednou — zazvonil zvonek. Zamračil se: nevhodná chvíle. Postavil šálek na mramorový stolek a neochotně zamířil ke dveřím.
— Kdo je tam?
— To jsem já, synku… máma.
Ztuhl. Za dveřmi, shrbená zimou, stála žena ve staré péřové bundě, s šátkem přes čepici. V ruce velkou tašku: zavařeniny, škvarky, med, sklenice ovázané hadříky. Z pod lemu kožichu vykukovaly rozpraskané holínky. Rty se jí třásly nejen z chladu, ale i z rozrušení.
— Máma? Proč jsi nezavolala? — zeptal se tiše skrz zuby, rychle se rozhlédl, jestli ho někdo z nájemníků nevidí.
— Synku, tvůj telefon nebere. Přesto jsem přijela — máme potíže. Bez tebe to nejde…
Povzdechl si, ustoupil a vpustil matku do předsíně. Chytil ji za loket, rychle ji zavedl dovnitř a zavřel dveře. Oči mu pobíhaly — kam ji schovat?
Jakub už léta žil v Praze. Vystudoval, promoval s vyznamenáním, hned nastoupil do velké firmy. Známosti, trocha štěstí a vytrvalost udělaly své — kariéru postavil bleskově. K rodičům, kteří žili v malé vesnici u Tábora, skoro nejezdil. Občas zavolal — na Velikonoce nebo Vánoce. Minulost ostýchavě přehlušoval. A rozhodně se jí nechlubil.
— Co se stalo, mami? — zeptal se chladně, zatímco se snažila sundat pletené rukavice.
— Tvůj synovec, Honzík, je velmi slabý. Roman s Adélkou to sotva zvládají. Mají druhé miminko, Adélka nepracuje, a bratr ti vždycky posílal peníze, když jsi studoval… Synku, pomohl bys aspoň trochu? Je to pro ně teď moc těžké…
Jakub chtěl odpovědět, když znovu zazvonil zvonek. Ostrým pohybem se otočil.
— Zůstaň ticho! — sykl. — Nesmíš vycházet. Kdyby tě někdo viděl!
Zavřel dveře do ložnice a spěchal k návštěvě. Na prahu stál jeho kolega Petr.
— Hele, Jakube, vrátná říkala, že máš návštěvu? Rodiče? — přimhouřil oči. — Vždyť jsi přece říkal, že tví rodiče tragicky zahynuli v Thajsku?
— To se spletla! Nějaká bláznivá bába přišla, špatná adresa. Už jsem to vyřešil, — mávl rukou a dodal: — Poslyš, neodskočil bys pro víno? Čekám Markétu, šéfovu dceru. Musím to mít perfektní. Mohlo by z toho být něco vážného.
Mrkl na něj a téměř ho vytlačil ven. Když se vrátil, zběžně pohlédl k ložnici. Tam, shrbená na krajíčku postele, seděla jeho matka. Oči jako sklo. Všechno slyšela.
— Synku… opravdu jsi říkal, že jsme… mrtví? — zeptala se třaslavým hlasem. — Proč lžeš? Kde ses naučil takové hanbě?
Ošklivě se zašklebil.
— Mami, dost. Kolik potřebujou?
— Čtyřicet… — zašeptala.
— Tisíc dolarů?
— To snad ne! Jen korun…
— Kvůli takové blbosti jsi mi zničila večer? Tady máš. Pět set. Víc se takhle neukazuj. Prosím. Mám teď jiný život. Jsme jiní lidé.
Zavolal jí taxi, zaplatil noc v nejlevnějším penzionu u nádraží a koupil zpáteční lístek. Rozloučil se bez pohledu.
Pozdě v noci vešel s Markétou do ložnice. Dívka se posadila na postel, rozhlédla se, a najednou jí pohled padl na tu tašku.
— Co je to za haraburdí? Jakube, co je ten smrad?
— Uklízečka zase naschvál nechala bordel. Pořád něco tahá. Tentokrát jí strhnu prémie, — odpověděl lhostejně a otočil se.
Mezitím jeho matka jela domů ve třeskutém kupé rychlíku. Dívala se z okna na míhající se světla a polykala slzy. Pořád přemýšlela: kde s otcem udělali chybu? Kde ztratili syna, že se teď stydí za jejich pach, jejich ruce, jejich život?
A proč se láska, kterou ho vychovali, změnila v takovou bolest…
Dneska mi došlo: společnost nás učí hromadit úspěchy, ale zapomínáme, že bez kořenů i ta nejvyšší věž spadne.