Vždycky jsem věřila, že jsem vychovala dobrého člověka.
Jakub byl můj jediný syn. Od dětství jsem se snažila dát mu všechno: dobré vzdělání, pohodlný život, podporu ve všech jeho rozhodnutích. Po smrti jeho otce jsme zůstali jen my dva a udělala jsem všechno, aby mu nic nechybělo.
Vyrostl, vybudoval si kariéru, založil rodinu. Ale na mě už téměř neměl čas.
— Mami, mám práci, děti, spoustu povinností… Zavolám ti později.
To „později“ mohlo trvat celé týdny.
Ale neurážela jsem se. Copak jsem ho nevychovala právě proto, aby byl šťastný?
Nalezená závěť
Jednoho dne přišel neohlášeně.
Vstoupil do domu a rychle zamířil do obývacího pokoje. Překvapilo mě to – nikdy mě nenavštěvoval jen tak.
— Mami, co to je? — hodil přede mě dokument.
Vzala jsem ho do ruky a hned jsem pochopila: byla to moje závěť.
— Kde jsi to vzal?
— To není důležité, — jeho hlas byl chladný. — Ty ten dům neodkazuješ mně?
Těžce jsem si povzdechla.
— Odkazuji ho Tereze.
Tereza byla moje neteř. Nebyla to moje dcera, ale kdysi mi byla bližší než můj vlastní syn.
Když její matka zemřela, pomohla jsem jí postavit se na nohy. Na rozdíl od Jakuba si na mě vždy našla čas.
Ale on to nechápal.
— To myslíš vážně? — jeho hlas se třásl. — To znamená, že já nedostanu nic?!
Mlčela jsem.
A on najednou prudce vydechl a řekl:
— Sbal si věci.
Nejdřív jsem to nepochopila.
— Cože?
— Nechci, abys tu dál bydlela. Když ten dům už není můj, tak tu nemáš co dělat.
Dívala jsem se na něj a nepoznávala jsem chlapce, kterého jsem vychovala.
— Jakube… ty mě vyhazuješ z mého vlastního domu?
— Sama sis vybrala, kdo je pro tebe důležitější.
Vstal, vytáhl z kapsy peníze a položil je přede mě.
— Na začátek by to mělo stačit.
A prostě odešel.
Seděla jsem dlouho nehybně, slzy mi stékaly po tváři, nemohla jsem uvěřit, že to je můj syn.
Samozřejmě jsem nikam nešla. Měla jsem pocit, že už jsem stejně všechno ztratila.
Myslela jsem si, že nejhorší je nemít komu odkázat svůj majetek.
Ale ukázalo se, že ještě horší je uvědomit si, že jsem vychovala úplně cizího člověka.
