Pátého dne, když se Anička znovu vytratila z domu hned po večeři, Tomáš rychle vešel do jejího pokoje. Tentokrát byl rozhodnutý zjistit celou pravdu. Rychle vyběhl nahoru, ale svou dceru opět nenašel. Začal prohledávat skříně, jednu po druhé. Oblečení bylo rozházené po podlaze, hračky ležely všude. Hledal a hledal, ale všechno bylo marné, dokud si nevšiml kousku papíru.
Co mohlo znamenat tohle podivné psaní? Tomáš zvedl polštář, vzal lístek a začal číst:
„Přijď do domu za svou zahradou přesně v 19:30. Jen se ujisti, že tě nikdo nesleduje.“
Muž se začal skutečně obávat. Pokud si dosud myslel, že se jeho dcera jen tak potají vykrádá na zahradu, teď ho přepadl mrazivý pocit. Co se dělo? Proč Anička chodila každý den do toho domu? A kdo byl tajemným autorem toho vzkazu?
Když Tomáš sešel dolů, Anička už byla zpátky doma. Pochopil, že z ní pravdu nedostane. Zbyla mu jediná možnost: sledovat ji. Šestého dne byl Tomáš připravený.
Netrpělivě čekal ve svém pokoji, s lehce pootevřenými dveřmi, aby mohl nenápadně sledovat Aničku. Hodiny ukázaly 19:00, což ho vytrhlo z jeho myšlenek. Jeho dcera už zmizela – nebyla doma.
Tomáš vyběhl zadními dveřmi a ještě stačil zahlédnout, jak holčička mizí mezi stromy za jejich domem. Když dorazil na konec křoví, ztratil Aničku z dohledu, ale už věděl, který dům hledat – přece byl uvedený v tom psaní. Najít svou dceru tak nebylo těžké. „Co tam moje dcera dělá?“ ptal se sám sebe znepokojený otec.
Tomáš zadržel dech a opatrně se přiblížil k domu, za kterým jeho dcera tak záhadně mizela. Srdce mu tlouklo v hrudi a ruce se mu potily vzrušením. Dům vypadal opuštěně: olupující se barva na zdech, zahrada zarostlá keři, špinavá okna, kterými sotva pronikalo světlo. Jen jedno okno v prvním patře slabě zářilo světlem svíčky.
Muž se přiblížil ke straně domu a nakoukl dovnitř přes škvíru v dřevěných okenicích. To, co viděl, ho ohromilo. V malé, ale útulně zařízené místnosti seděla Anička. Vedle ní, na houpacím křesle, seděla starší žena. Držela holčičku za ruku a tiše jí něco vyprávěla, čas od času ji pohladila po vlasech. V očích Aničky zářila zvědavost a její úsměv vyzařoval teplo.
Tomáš zůstal bez dechu. Kdo byla ta žena? A proč jeho dcera chodila právě sem? Rozhodl se chvíli počkat.
Najednou stará žena vyndala z krabičky něco lesklého – byl to medailon. Anička ho fascinovaně vzala a přitiskla si ho na hruď.
„Měla by sis ho nechat, miláčku,“ řekla žena jemným a vlídným hlasem. „Tenhle medailon patřil tvé mamince, když byla tak malá jako ty.“
Tomáš cítil, jak se mu do očí derou slzy. Vzpomněl si na svou ženu, která před několika lety zemřela, a nechala ho samotného s Aničkou. Nikdy neslyšel, že by jeho žena měla nějaké příbuzné, natož takovou památku.
Pochopil, že před ním seděla dávno ztracená babička Aničky – příbuzná, o které mu jeho žena nikdy nevyprávěla. Zdálo se, že Anička ji nějakým způsobem našla a teď sem chodila, aby se dozvěděla více o své mamince.
Tomáš se rozhodl, že tento dojemný okamžik nenaruší. Tiše se od okna odplížil a zamířil domů, přičemž cítil zvláštní pocit úlevy. Následující den, při večeři, jemně promluvil ke své dceři:
„Aničko, nechtěla bys mě seznámit se svou novou kamarádkou?“
Oči holčičky se naplnily strachem a překvapením, ale po chvíli přikývla a řekla:
„Ano, tatínku. Ale… slib mi, že se nezlobíš.“
„Slibuji,“ usmál se.
Další večer šli společně k domu za zahradou a Tomáš se konečně setkal se ženou, která tak pečlivě uchovávala vzpomínky na jeho ženu. Té noci se jejich rodina rozrostla o jednu blízkou osobu, která jim byla drahá.